Jdi na obsah Jdi na menu

Antická literatura

1. 2. 2010
Antická literatura
1. Řecká literatura – rozvíjí se nejvíce na pobřeží Malé Asie, kde se počátkem 2. tis. př. n. l. usazují se Iónové, kteří žijí v úzkých stycích se slavnými civilizacemi Přední Asie, Egypta a Kréta 8 stol. př. n. l. – 2 a 1 stol. př. n. l.
Archaické období
– návaznost na ústní lidovou slovesnost, nástup po prehistorické fázi (8 – 6 stol. př. n. l.).
„Ilias“ – autorem je Homér , je to epika, odehrává se v posledním roce Trojské války. Hlavní hrdina řecký Achilles kterého urazil vůdce Agamemnon odmítne bojovat, a proto je jeho přítel zabit. Achilles se pomstí tím že zabije Hektora a nevydá jeho tělo k pohřbení.
„Odyssea“ – král Odyssea, účastník Trojské války se po 10ti letech vrací na rodnou Itaku. Na cestě ho potkává řada nástrah a dobrodružství. Znaky homérského eposu:
- rozsáhlá veršovaná epická skladba o významných událostech
- bohatá dějovost (v příběhu mnoho postav, určité místo, více dějových linií)
- členěn do zpěvů, kapitol
- epická šíře (epika, přirovnání, detailní popisy)
- hlavní postavy – vyjímeční hrdinové, nositelé příběhů
- zdroj – mýty a ústní lidová slovesnost
- neosobní tón
Lyrika Elegie – píseň s doprovodem píšťaly, vážná skladba, nejen žalozpěv
Monodická lyrika – jádrem je sólový zpěv doprovázený lyrou.
Sapfó – 6. stol. př. n. l., žena, která psala milostnou poezii plnou citu, touhy a vášní. Na ostrově Lesbos zřídila tzv. Dům múz, kde opěvovala tělesné i duševní krásy dívek zasvěcených bohům a umění. Známá je její báseň „Modlitba k Afroditě“ .
Anakreón – 6 stol. př. n. l., tvůrce líbivé, povrchní, dvorské lyriky, oslavuje radost ze života, píše o víně, ženách a zpěvu.
Sborová lyrika – píseň je spojená s tancem, doprovází ji hudební nástroj, jejím největším představitelem je Pindaros – asi 520 – 446 př. n. l., psal oslavné básně na aristokracii a olympijské vítěze.
Epigram – krátká, satirická báseň, autor kritizuje zápory jen v závěru je pointa (vtipové vyznění) , např. Simónidés, Ión .
Bajka – psaná veršem, nebo prózou, zvířata mají lidské vlastnosti, v závěru je ponaučení . Významným bajkařem byl Ezop (6. stol. př. n. l.).
 
 
Atické období
(5. – 4. stol. př. n. l.) – nejdůležitějším literárním žánrem je antické drama. Rozkvět Athén, byly zde položeny základy řecké demokracii. V 5. stol. př. n. l. – rozkvět tragédie, která byla ceněna více než komedie 5. – 4. stol. př. n. l.
Drama – vzniklo z obřadních her věnovaných kultu boha Dionýsa. Drama se hrálo pod athénskou Akropolí pro všechny vrstvy obyvatelstva. Náměty pocházely z mytologie a v pozdějších dobách i ze všedního života. Zpočátku byly hry představovány pouze chórem, který zpěvem a tancem ukazoval děj. Postupně byl na jeviště zaveden samostatný herec.
Aischylos – (525 – 456 př. n. l.) je považován za zakladatele antické tragédie. „Oresteia“ – trilogie, král Agamemnón se vrací domů z Trojské války, po návratu domů je zavražděn svou manželkou a jejím milencem. Syn Orestés na příkaz bohů pomstí smrt svého otce a zabije svou manželku i jejího milence. Za svůj čin je pronásledován výčitkami svědomí (Erynie) tj. bohyně pomsty, ale je bohyní Athénou zproštěn viny.
Sofoklés – prezentuje rozkvět antické tragédie.
„Král Oidipús“ – Oidipús zabije muže o kterém neví že je to jeho otec vezme si za manželku ženu, o které neví že je jeho matkou. Když se vše dozví, tak má se svou matkou již 4 děti. Ona spáchá sebevraždu a on se oslepí a stane se poutníkem.
„Antigona“ – po smrti Oidipa se utkali dva synové. Oba bratři zahynou v boji o Théby. Vládce je jejich strýc Kreon, který zakáže pohřbít tělo útočníka Polinejka, jeho sestra ho pohřbí i přes zákaz, protože ctí boží zákony. Strýc nechá Antigonu zazdít za živa. Kreon má věštecký sen, chce Antigonu osvobodit, ale ta zatím spáchala sebevraždu – oběsila se. Kreonův syn a jeho manželka také spáchají sebevraždu, Kreon zůstává sám. Žádá od bohů svoji smrt, ale ti ho nechají žít a trpět.
Eurípidés – (480 – 406 př. n. l.) byl velkým zastáncem athénské demokracie. V dramatech vykresluje duševní život lidí, zabývá se postavením žen ve společnosti.
„Médeia“ – tragédie, odehrává se na Korintě. Eurípidés čerpal z báje o Argonautech a zlatém rounu, jehož vlastník mohl vládnout jako nástupce a dědic krále Kréthea. Hlavní hrdinkou je Médeia – spolu se svým manželem Iásonem a svými dvěma synky utíká do Korintu. Médeia zachránila Iásona – argonautského vůdce a pomohla mu získat zlaté rouno. Kvůli Iásonovi zradila svou vlast, svého otce a pomohla zabít vlastního bratra. V Korintě se Iáson zamiluje do dcery (Glauky) korintského krále (Kreonth). Král vyhání Médeiu pryč. Médeia se chce pomstít a tak Glauky zabije oděvem napuštěným jedem, zároveň umírá její otec Kreonth. Médeia v krajním zoufalství zavraždí své dva syny. Vinu za své činy dává Iásonovi. Médeia je zproštěna viny a ve voze svého děda Hélia odlétá i s mrtvými syny do Athén.
„Elektra“
„Ifigenie na Tauridě“
„Helena“
„Trójanky“
 
Atické období
Znaky antické tragédie:
- čerpá téma z mytologie
- hrdinové jsou buď odvážní a stateční nebo krutí a samolibí
- konflikt se silnějšími (osud, bohové) končí tragicky (hrdina fyzicky podléhá, ale vítězí mravně)
- formou je verš
- existence chóru
- jednota děje, času a místa
- děj se nečlení na dějství
- spojení mluveného slova, zpěvu a tance.
Komedie – náměty čerpá ze života nižší vrstvy. Humornou formou ukazuje nedostatky člověka i společnosti.
Aristofanés – (443 – 385 př. n. l) vyzdvihl antickou komedii, která vznikla ze satirického dramatu.
„Lysistraté“ – hl. hrdinka komedie. Rozhodla se že manželky a děti válečníků nebudou dále strádat neustálými boji. Proto vyzve ostatní ženy, aby odmítaly mužům jejich manželské povinnosti do té doby než skončí válka. Pod vedením Lysistraté se ženám podaří muže přesvědčit a bojující města mezi sebou uzavírají mír. Hra končí průvodem, v němž nahá žena symbolizuje tělesnou lásku a usmíření.
„Jezdci“
„Žáby“
„Mír“
„Vosy“
Znaky antické komedie:
- šťastný, mírný konec
- útok na politické poměry a soudobou morálku
- nevázaný žert
- dialog
Historická próza
- zakladatelem dějepisu je považován Hérodotos (485 – 425 př. n. l.) je autorem dějin národů kolem Egyptského moře.
Thúkýdidés – (460 – 396 př. n. l.) zakladatel vědeckého dějepisectví. Vyloučil z dějin božské zásahy.
Řečnictví:
Démosthénés – (384 – 322 př. n. l.) byl proti králi Filipu Makedonskému Þ Filipika – bojová řeč proti někomu.
Filosofie:
Platón – (427 – 347 př. n. l.) zachováno 40 spisů „Ústava“ – forma dialogu učitele se žáky.
Aristotelés – (384 – 322 př. n. l.) vychoval Alexandra Makedonského, přestože byl Platónův žák, nesouhlasil s  jeho názorem na svět idejí.
„Poetika“
„Rétorika“
- jsou to encyklopedická díla o rozdělení vědních oborů.
 
 
Helénistické období
(4. – 1. stol. př. n. l.) – řecká lit. se rozšiřuje i na území Egypta, Přední Asie a Indie. Centrem říše je Alexandrie. Rozvoj věd.
-Nová atická komedie (Athény)
-témata: neřeší aktuální otázky doby,zdůrazňuje život obyčejných lidí, láska, záměna osob, neočekávaná setkání, vztah k penězům

Meandros (342-293 př.n.l.)
-idyly=básně, ve kterých vystupují pastýři a pastýřky, idealizuje venkovský život
Eukleides – (3. stol. př. n. l.) v knize „Základy“ shrnul geometrické poznatky řecké matematiky.
Archimédes – vědecké dílo, matematika, astronomie, mechanika.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář