VĚTNÉ ČLENY - PŘIPOMENUTÍ
Větné členy
Základní větné členy
Základ věty tvoří základní větné členy, jejich spojení nazýváme základní
skladebná dvojice. Jsou to podmět a přísudek.
Rozvíjející větné členy
Další větné členy, které věta obsahuje, označujeme jako rozvíjející větné členy.
Ty členy, které k sobě mluvnicky i významově patří, spolu tvoří ostatní skladební
(syntaktické) dvojice.
Patří k nim : přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
Příklad věty a jejich větných členů:
Jeníček s Mařenkou si staví v lese domek.
Větné členy jsou v tomto případě: Jeníček s Mařenkou (podmět), staví si (přísudek),
v lese (příslovečné určení místa), domek (předmět).
Podmět
Podmět je spolu s přísudkem základním větným členem. Vyjadřuje původce děje
nebo nositele činnosti, stavu či vlastnosti.
Dělení podmětu
holý (Petr jede na kole.)
rozvitý (Malý chlapec brečel na schodech.)
několikanásobný (Petr, Pavel a Adam hrají šachy.)
nevyjádřený (Jede na kole.)
všeobecný (všichni, člověk, někdo)
neurčitý (Na půdě to zapraskalo.)
Přísudek
Přísudek je základní větný člen, který přisuzuje podmětu činnost, stav nebo
vlastnost.
Dělení přísudku
slovesný (vyjádřený určitým slovesem – nebude mlčet, zpívá)
jmenný se sponou (vyjádřený sponou a jmennou částí – je lékař, jste laskav)
modální nebo fázové sloveso (měl si skočit, začíná kapat)
Přívlastek
Přívlastek je větný člen, který rozvíjí jiný jmenný větný člen. Na přívlastek se ptáme
otázkami: Jaký? Který? Čí?. Je nejčastěji vyjádřen přídavným jménem (moudrý pán),
zájmenem (naše teta), číslovkou (pátý žák), podstatným jménem (úpravy stránky) a
dalšími.
Typy podle rozvinutosti
přívlastek holý
přívlastek rozvinutý
Typy podle tvaru
přívlastek shodný (shoduje se s rozvíjeným jménem v pádě, rodě, čísle, stojí většinou
před jménem, označuje se PkS – krásný den)
přívlastek neshodný (neshoduje se s rozvíjeným jménem, je tvořen nejčastěji
podstatným jménem, stojí nejčastěji za, označuje se PkN – dům z cihel)
Typy podle významu
přívlastek těsný (zužuje význam jména, nelze jej vypustit z věty, aniž by se změnil
význam, neodděluje se čárkami – cesta vinoucí se údolím)
přívlastek volný (nemá upřesňující ani rozlišující význam, ale podává samostatnou
informaci, lze ho vypustit z věty, odděluje se čárkami – stádo ovcí, pasoucí se na
hoře, hlídali dva psi)
Vztah mezi více přívlastky
přívlastek několikanásobný (rozvíjí.li více přívlastků totéž jméno, nazývá se toto
seskupení přívlastek několikanásobný, oddělují se čárkou nebo souřadnou spojkou,
lze je přeskupovat – červená, modrá, zelená a žlutá pastelka )
přívlastek postupně se rozvíjející (pokud další přívlastek nevíjí totéž jméno, ale
rozvíjí již celé seskupení, nazývá se postupně rozvíjející, neodděluje se čárkou, nelze
ho přeskupit – nový studijní obor)
Předmět
Předmět je rozvíjející větný člen závisející na rozvíjeném slovesu nebo slovesném
přídavném jménu. Vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterých se slovesný děj přímo
týká. Ptáme se na něj pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu. Pokud se
můžeme zeptat jinak než pádovými otázkami, jedná se o příslovečné určení.
Může být vyjádřen podstatným jménem nebo zájmenem, ale i tvarem přídavného
jména, číslovkou, infinitivem.
Může být holý (viděl psa) nebo rozvitý (viděl svého psa, viděl psa žeroucího maso).
Může být jednoduchý nebo několikanásobný (viděl psa a sousedovu kočku), přičemž
každá část několikanásobného předmětu může být rovněž holá nebo rozvitá.
Příslovečné určení
Příslovečné určení neboli adverbiale je větný člen, který nejčastěji rozvíjí sloveso,
někdy také přídavné jméno nebo příslovce tím, že uvádí nějakou okolnost. Tyto
okolnosti mohou být různé, proto i otázky, kterými se ptáme na příslovečné určení
(PU), jsou velmi různé. Nejčastěji jsou to: kdy?, kde?, jak?, proč?.
Podle těchto otázek rozeznáváme čtyři základní druhy příslovečného určení: času,
místa, způsobu a příčiny. K tomu se připojují některé další zvláštní druhy samostatné
nebo od základních odvozené, například účelu, míry, podmínky,
Příslovečné určení času
Vyjadřuje časové okolnosti děje. Ptáme se otázkami KDY? (V šest hodin přijde
babička.) ODKDY? (Učí se od rána.), DOKDY? (Do večera je daleko.), JAK DLOUHO?
(Jazyk se vyvíjel dlouhá staletí.), JAK ČASTO? (Vídám ho zřídka.)
Příslovečné určení místa
Blíže určuje místní okolnosti děje. Rozlišujeme určení statická a dynamická. Na
statická se ptáme otázkou KDE? (Bydlí v Praze.) Na dynamická ODKUD? (Z okna se
linula vůně.), KUDY? (Běžte přes les.) KAM? (Šel ke srubu.)
K příslovečnému určení místa patří i obrazná pojmenování založená na místním
pojetí: Zavedl do toho chaosu pořádek.
Příslovečné určení způsobu
Představuje skupinu velmi rozmanitou a dále dělenou:
• PU vlastního způsobu – JAKÝM ZPŮSOBEM? Vyjádřeno:
o přímo – Zpívá krásně.
o přirovnáním – Zpívá jako slavík.
o účinkem – Zpívá až k pláči. (= dojemně)
• PU míry – KOLIK?, JAKOU MĚROU?, vyjádřeno:
o přímo – Hodně křičel.
o přirovnáním – Křičel jako na lesy.
o účinkem – Křičel do ochraptění.
o omezením – Padli všichni kromě dvou.
o rozdílem – Čím menší pán, tím větší žádá úcty.
• PU prostředku – S ČÍ POMOCÍ?, vyjadřuje určení POMŮCKY (svítit
baterkou, odjet vlakem) nebo MĚŘÍTKA, NORMY (řídit se zásadou).
• PU zřetele – VZHLEDEM K ČEMU?, nejčastěji vyjádřeno:
o 7.pádem (zevnějškem se podobala matce, stál čelem k domu, otec je
povoláním kantor)
o 3.pádem (Byl k němu hrubý.)
o dalšími pády (Poradil mu ohledně toho dopisu.)
• PU společenství – SPOLU S ČÍM? (bez čeho), nejčastěji vyjádřeno:
o 2. a 7.pádem – s předložkami "s" a "bez" (Seděl v kupé s Janou.
Vlak s námi projížděl údolím. Bez peněz sem nechoď.)
Krom těchto základních podskupin je možno dále určovat ještě např. tyto druhy:
• PU výsledků děje (Seřadit se do trojstupu. Rozpadl se v prach.)
• PU původu (Vařili knedlík z prášku.)
• PU původce (Dostala prsten od maminky.)
• PU průvodních okolností - vedle základního děje vyjadřujeme ještě
vedlejší děj/nevětný (Odešel s rukama v kapsách.)
Příslovečné určení příčiny
Označuje příčinnou souvislost dvou dějů. Ptáme se otázkou PROČ (SE) NĚCO
DĚJE/JE? Skupina se dále dělí do několika podskupin:
• PU příčiny – v užším smyslu – PROČ?, předchází příčina (Děti plakaly
hlady. Třásla se zimou. Trpěl angínami.)
• PU účelu – ZA JAKÝM ÚČELEM?, následuje příčina (Lidé tam chodili
žádat o radu. Šel tam pro peníze. Připil mu na zdraví.)
• PU podmínky – ZA JAKÉ PODMÍNKY?, příčina je možná (V případě
nehody volejte hasiče.)
• PU přípustky – NAVZDORY ČEMU?, neplatná příčina (I přes pokročilý
věk byl bystrý. Proti všem očekávání klub vyhrál.)
Doplněk
Doplněk (též predikativ) je podle některých jazykových teorií rozvíjející větný člen,
který rozvíjí zároveň dva větné členy - na jedné straně buď podmět nebo předmět a
na druhé straně přísudek. Bývá vyjádřen přídavným jménem, zájmenem, číslovkou,
podstatným jménem, slovesným infinitivem, slovesným přechodníkem či vedlejší
větou. Většinou bývá na konci věty.
Doplněk, pokud je vyjádřen podstatným jménem, může být bezespojkový nebo
uvozen spojkou (v češtině většinou jako, za). Bezespojkový doplněk se většinou
pádem shoduje se svým jmenným členem, který rozvíjí, může však být i v jiném (ve
slovanských jazycích běžně v instrumentálu).
Příklady doplňku:
příklad jaký doplněk vyjádřený čím rozvíjí co
Stal se kuchařem. bezpředložkový podstatným jménem podmět
Kurfiřti zvolili Rudolfa za krále. předložkový podstatným jménem předmět
Kůň ležel vyčerpaný. přídavným jménem podmět
Nechali ji tam samotnou. bezpředložkový zájménem předmět
Závěry z toho vyplývaly tři bezpředložkový číslovkou podmět
Stáli, zírajíce na to. rozvinutý přechodníkem podmět
Uslyšela houkat sovu. infinitivem předmět
Spatřili psa, jak utíká za kočkou. rozvinutý vedlejší větou předmět
Některé z těchto příkladů se ale dají vysvětlit bez použití kategorie doplňku.
Například nespojitými (přerušenými) větnými členy: vyčerpaný ve větě Kůň ležel
vyčerpaný lze považovat za přívlastek slova kůň, podobně jako ve větě Vyčerpaný kůň
ležel.
Literatura
• Bauer, Alois - Čeština na dlani, Olomouc 2007